K fotografování jsem se dostal náhodou. Dříve to bylo přeci jenom o něco složitější než je tomu dnes s digitální fotoaparáty a počítači, ale neméně zajímavé a možná právě naopak. V práci ve fotokomoře je kus mystiky. Když se na fotografickém papíru začínají pozvolna objevovat kontury budoucího obrazu, když se z negativu stává pozitiv a postupně vidíte výsledek vašeho snažení je to jakýsi magický okamžik. Určitě mě povzbudilo, že mé první fotografie měly úspěch nejenom v blízkém okolí, ale i na výstavách a v tisku.

V té době mě zaujal film režiséra Antonioniho: Blow up, který se u nás promítal pod názvem Zvětšenina. Mimochodem tenhle kultovní film ovlivnil celou generaci našich fotografů, stejně jako tvorba francouzského fotografa Henri-Cartier Bressona a agentury Magnum Photo. Rozhodl jsem, že budu studovat žurnalistiku se zaměřením na fotografii. I když jsem od té doby vystřídal řadu zajímavých povolání, fotografie je pro mě věrná stálice mého života. Snažím se zkoušet zastavovat čas, občas se to daří, ale jen na těch fotografiích.

Od začátku jsem vycházel z předpokladu, že fotografie není jen dělat líbivé obrázky, že je to součást mé výpovědi o okolním světě. K předání většího či menšího poselství druhým. A je jedno jakou technikou a přístupy byly vytvořeny. Jestli se jedná o „svět fotografického obrazu“ nebo o „fotografický obraz světa“. Byly a jsou vytvořeny se záměrem, aby vás pohled na originální fotografie v pěkném rámu, pověšené ve vašem bytě nebo kanceláři těšil. Aby vám fotografie dodávaly pozitivní energii nebo aby vám poskytly alespoň vteřinu zamyšlení o našem světě v tom našem každodenním shonu.

Jiří Tondl