Můžete být v klidu. Tohle město stojí a stát bude. Po tom co prožilo a s ním jeho obyvatelé, by o tom mohl někdo pochybovat. Ne, nebylo rozbombardováno, nebylo zaplaveno špinavými vodami Finského zálivu ani neshořelo od neuhašeného nedopalku papirosy Bělomorkanal. Stojí, krásné, čarovné, velkolepé, živé …… jak chcete, stojí tu dál i když mění občas své jméno. Vybudované před 300 lety na bažinách Petrem I. nazvali jej na počest apoštola v německém duchu Sankt Petěrburgem. V době I. světové války jej přejmenovali z patriotických důvodů na Petrohrad. Za dalších deset let dostal nové jméno, v čest dalšího apoštola, apoštola proletářské revoluce - Leningrad. Jestliže se historické centrum města za posledních 90 let příliš neměnilo, jeho obyvatelé prožili pohnuté osudy. Stalin se postaral o zničení a přesídlení místní elity i bývalých spolubojovníků, následně pak blokáda města během II. světové války město opět vylidnila. Leningrad se smířil s přízviskem "město tří revolucí" i s tím, že přestal být hlavním městem Ruska. Život zde po desítky let byl po svém útulný, jakkoli byl ubohý při na pohledu na stíny palácových dekorací. A lidé byli hrdí na své město, nazvaným básníkem Brodským "Pítěrem". Jsou to a zůstávají Pítěrci, ale i Leningraďané. Takoví byli pro Brodského i po jeho emigraci. Takto charakterizuje město Kiril Kobrin, ruský rozhlasový novinář působící v Praze.

Sankt Petěrburg, je druhé největší město Ruska.Má více než 4 milióny obyvatel. Bylo založeno Petrem I. Velikým v močálech delty Něvy ústící do Finského zálivu na 40 ostrovech spojených 300 mosty. Pro Rusko cara Petra I. bylo oknem do Evropy. I dnes vyzařuje toto město se svými širokými bulváry, parky, pobřežními promenádami své seversky zdrženlivé fluidum se svou neopakovatelnou atmosférou bílých nocí. Sankt Petěburg je bezesporu jedním z nejkrásnějších a nejnavštěvovanějších měst Ruska. Je v Rusku, ale přitom se od něj významně odlišuje. Ostatně ve světě bychom našli takovýchto vyjímek více. Například New York nebo San Francisko jsou také svébytnými a specificky odlišnými městy od jiných amerických měst. Sankt Petěrburg zůstává důležitým přístavem v Baltském moři i kulturním centrem Ruska. 

Dokumentární fotografie, které by současně nesly nadčasové obsahové poselství zde vznikaly v dobách Sovětského svazu jen zřídka. Svědčí o tom jedna drobná příhoda spojená se jménem amerického fotografa Edvarda Steichena. Ten v polovině 50.let požádal o zaslání kolekce fotografií ze Sovětského svazu pro jeho známou výstavu Lidský rod. Obdržel soubor fotografií zobrazujících pompézní stanice metra, nové obytné domy a významné průmyslové stavby. Na fotografiích však chyběli lidé. Požádal tedy o zaslání jiného souboru fotografií. Domníval se, že jeho požadavku nebylo správně porozuměno. I po opakované žádosti mu přišla kolekce fotografií, na kterých byly jiné významné stavby a monumenty. Rozhodl se tedy použít pro výstavu pouze fotografie Roberta Kapy z roku 1947 a několik snímků TASSu.

Ruští fotografové měly v minulosti ještě omezenější možnosti pro využití sociálně orientované dokumentární fotografie než tomu bylo v Československu. Ať už v důsledku působení cenzury nebo vypěstovanými autorskými stereotypy. Svůj díl na tom, že mezi ruskými autory chybí autorita, která by toto období nezaujatě zdokumentovala měla i omezená možnost sledovat a ztotožnit se se světovým vývojem poválečné dokumentární fotografie. Prof. Dr. Vladimír V. Nikitin ze Sankt Petěrburgské univerzity, vedoucí katedry fotografie a grafické úpravy novin k tomuto období říká: "Naše záběry trpěly často popisností, nahranými situacemi, naučenými kompozicemi, tématikou socialistického budovatelského realismu vyžadovanou tiskem. Teprve Henri Cartier-Bresson svou cestou do Leningradu v 70.letech, ukázal, že se Rusko dá fotografovat i jinak. Na vývoj ruské fotografie měl pozitivní vliv časopis FOTOREVUE, vydávaný v Československu pro ruské čtenáře.

Vladimír Nikitin sestavil k 300. výročí založení města (2003) 5-dílnou antalogii fotografické historie města.V dílu věnovanému Leningradu 70.lét použil 24 fotografií Jiřího Tondla. Jeho  fotografie z tohoto období ležely v autorově archivu bez významnějšího využití téměř pětadvacet let. Již se zdálo, že se z nich zůstanou "šuplíkové poklady". Teprve aktuální zájem o ně vyprovokoval autora k jejich vytřídění a zařazení do kontextu jeho další tvorby.

Autor vystavil v roce 2002 soubor fotografií s názvem: "Leningrad za Brežněva a Sankt Petěrburgu za Putina", vybraný kurátorem, pedagogem a jedením z nejstarších kalifornských fotografů Ira La Tourem v Kalifornii v Galerii Kalifornské státního institutu. Tato výstava se zde setkala s velkým zájmem a byla opakovaně vystavena v Sanfranciském institutu umění. Její repríza se konala i v Bratislavě, kde byla vystavena v Ruském kulturním středisku.

Zpět na hlavní stránku

© Jiří Tondl
Všechná práva vyhrazena