Peking patří k městům, které si člověk musí zamilovat, podobně jako třeba Prahu nebo Paříž. Je to město veliké, krásné a starobylé, město neustálých proměn, vnějších i vnitřních. Pokud v něm člověk žije déle, může o něm donekonečna a se zalíbením hovořit, psát o něm, a nebo také zachytit jeho tisíciletou tvář objektivem svého fotoaparátu. Ovládne-li fotograf svou kameru nejen okem, ale i srdcem, pak především zaznamenává svůj prožitek města, proniká pod povrch jeho ulic a domů a jistojistě objeví jeho genius loci. To je případ Jiřího Tondla, který zobrazil toto impozantní město jako organismus nekonečně propletený všedním i svátečním životem. Zaznamenal nejen krásu paláců, ale i krásu pekingských dětí, klid a usmíření ve tvářích starců, viděl i krásu v divoce se valící řece cyklistů. S notnou dávkou dynamičnosti svého pohledu předvedl drama velkých městských celků i skrytý půvab jeho fragmentů. Neviděl jsem Peking už řadu let, ale když jsem listoval konvolutem fotografií pana Tondla, poznával jsem - přes obrovské změny, které v tomto městě nastaly - svoje "stará místa", někdy jen jejich ducha, jejich nenapodobitelnou atmosféru, též místa poznamenaná tragikou historie, a poznal jsem, že ta nádherná magická tvář starého Pekingu stále ještě přetrvává. Nic ze staré slávy této severní metropole nevyvanulo, záleží jen na citlivosti umělce, by ji uměl pod změněným povrchem objevit. To se Jiřímu Tondlovi nepochybně podařilo. Fenomén Peking si to zaslouží.

Poznámka: Z textu v katalogu k výstavě: "Život mezi paláci a chu-tchungy".

Josef H E J Z L A R - sinolog

Zpět na hlavní stránku

© Jiří Tondl
Všechná práva vyhrazena